Stavy temna

01.08.2021

Tento článek jsem napsala, když na mě před pár měsíci zase padla tzv. "depka." Neměla jsem náladu, chtělo se mi brečet a prostě jsem nebyla zrovna v pohodě. V tu chvíli se mi vybavily stavy, kterými jsem procházela před pár lety. Vzala jsem blok, tužku a začala psát, co mi přicházelo. Během několika minut bylo dopsáno. Když jsem si to celé znovu přečetla, došlo mi, jak moc osobní ta slova jsou a nebyla jsem připravená je publikovat. Během posledních týdnů mi ale do cesty přišlo setkání s několika lidmi, kteří podobné stavy prožívají. Trpí úzkostmi, někteří berou i antidepresiva a často už neví kudy dál. A tak jsem se rozhodla "jít s kůží na trh" a podělit se o svou zkušenost. Třeba to někomu pomůže...


Chodím po bytě sem a tam a nevím, co dělat. Začíná se to zhoršovat. Často se mi nechce vylézt z postele. Nejraději bych tam zůstala celý den. A potom už napořád. Syndrom hodné a zodpovědné holky mě v tom ale nenechá, protože: "Co by tomu ostatní řekli, že?" A tak z té postele nakonec vylezu. Kromě oblečení a make-up nahodím i jednu ze svých usměvavých masek a vyrazím do práce. Před známými, kolegy i rodinou dělám jakoby nic. Tvářím se, jak je vše v největším pořádku a mám vše "na háku." To jen stěny mého bytu vědí, jak je to doopravdy...

Ležím bezmocně na podlaze a nemůžu zastavit pláč. Někdy vyčerpáním usnu, někdy jen odevzdaně ležím, hledím do prázdna a přeji si, aby už byl konec. Úplný konec. To by byla úleva. Ta bolest je tak obrovská, že si přeji umřít. Mám pocit, že to asi nikdy neskončí. Začínají mě napadat různé myšlenky: "Jaké by to asi bylo, kdybych už umřela?" Cítím se tak osamělá. Smutek, bolest, bezmoc a strach. Už se to nedá vydržet. Když cestou do práce nastupuji do metra, napadne mě: "Jaké by to asi bylo skočit do kolejiště?" Když stojím na balkoně a podívám se dolů, přijde stejná myšlenka. Něco ve mně je ale mnohem silnější a uvědomím si, že to není cesta...

Tohle se mi honilo hlavou, když jsem před několika lety prožívala své největší stavy temna. Od té doby se toho hodně změnilo. Hlavně můj pohled na život. Já se změnila. Jinak to totiž ani nešlo. Dnes jsem za tuhle zkušenost vděčná. Nejen, že jsem se z těchto stavů dostala, ale velmi mě to posunulo a posílilo. Zní to trochu jako klišé, ale tak to prostě je. Dokud si tohle člověk neprožije, asi si to nedokáže představit. Celé nitro je rozpadlé na milion kousků, o kterých nevíte, zda se dají ještě vůbec složit. Naštěstí se ale složit dají. A složí se do mnohem pevnějšího a ucelenějšího celku. Je to taková odměna za všechny ty prožitky a stavy, které se slovy těžko popisují. Tyhle stavy měly několik různých důvodů, o kterých se teď rozepisovat nechci. Chci ale podpořit a možná inspirovat Vás, kteří něco podobného prožíváte právě teď. A vím, že Vás není málo.

Co mi tedy pomohlo v těch nejvypjatějších momentech?

  • Odevzdání, přijetí a smíření - možná to bylo vyčerpáním, možná pocitem bezmoci a možná vším dohromady. Člověk najednou vypne hlavu, přestane věci řešit a řekne si: "Děj se vůle boží. Ať se stane to, co se stát má. Pokud mám umřít, ať umřu." Odevzdat a přijmout vše, co přichází. Nebojovat. Boj totiž vytváří zase jen boj. Přijímat, přijímat, přijímat a zase přijímat. Tak jak to chodí - bolest vycházející z nitra, pocity bezmoci, beznaděje a smutku. Později jsem za to začala i upřímně děkovat. Za to, že můžu cítit a prožívat, přestože to v danou chvíli nebylo příjemné prožívání.
  • Víra - ve vyšší princip (někdo to nazývá Bohem, někdo Vesmírem, Životem,..). Víra v to, že moje Duše si tyto zkušenosti vybrala prožít, přestože z našeho lidského pohledu tomu nemusíme rozumět a naše mysl (ego) má tendence něco takového popírat: "Já bych si nic takového dobrovolně určitě nevybrala..." To, co nás přesahuje, naše vyšší Já, však moc dobře ví, proč a z jakého důvodu se to děje a proč si tím potřebujeme projít. Přestože ten důvod zatím nemusíme vidět.
  • Bachovy esence - ty mě opravdu zachránily. Když už jsem se smířila s tím, že vyhledám psychiatra a nechám si předepsat antidepresiva, což pro mě do té doby bylo nepředstavitelné, přišly mi po několika letech do cesty opět Bachovy květové esence, které mi během dvou dní zlepšily stav natolik, že jsem věděla, že to zvládnu i bez farmak. A byla to obrovská úleva. Více informací o Bachově květové terapii najdete zde.
  • Jóga - velmi mi pomáhala i praxe jógy. Takový záchytný bod, o který jsem se mohla opřít a ze kterého jsem mohla čerpat. Je pravda, že na ásany (pozice - fyzické cvičení) jsem v některých momentech neměla vůbec sílu a tak jsem hlavně využívala dechové techniky a relaxaci. Když jsem ale byla schopná zařadit opět i ásany, nesmírně mi pomáhalo uvolnění těla, které bylo v tenzi a potřebovalo vše nashromážděné konečně propustit.
  • Nejbližší přátelé - velmi mě podrželi i mí nejbližší přátelé, kteří tušili, co prožívám a když jsem potřebovala, byli tu pro mě - vyslechli mě, nesoudili, nepoučovali. Prostě tu jen byli. To považuji za skutečný dar a jsem jim za to ze srdce vděčná.
  • Psaní deníku - vypsat se ze všeho, co prožívám je pro mě úžasná forma, jak si věci pojmenovat, přijmout a propustit je. Někdy to nebyl deník, ale spíš cáry papíru, na které jsem jen psala myšlenky a pocity. To, co jsem třeba nedokázala vyslovit, jsem napsala. Taková forma terapie. Je zajímavé se k tomu časem vrátit, přečíst si to a vidět, jak se člověk za pár týdnů nebo měsíců může posunou. Když potom vše vidíte z odstupu, máte pocit, že to bylo tak dávno. Jako byste to snad ani neprožili vy. Jako kdybyste četli příběh někoho jiného. A přesto příběh tak známý.

Asi i díky tomu, čím jsem si v posledních letech prošla, dokážu porozumět lidem, kterým není aktuálně dobře a prožívají náročné období. Dokážu pochopit, proč se lidé uchýlí k antidepresivům nebo se nechají zavřít do "blázince." Ona je to totiž někdy opravdu síla. Dokážu pochopit i ty, kteří se rozhodnou opustit tento svět a své fyzické tělo. Protože ten tlak a ta bolest je někdy opravdu nesnesitelná. Máte pocit, že už to nevydržíte a že jediné východisko je prostě to ukončit. Ano, dokážu to pochopit. Zvlášť, když má člověk pocit, že tu pro něj nikdo není a nikomu na něm nezáleží. Já si však vždy uvědomila, jak velkou bolest bych asi způsobila lidem, kteří mně mají rádi a já mám ráda je.

Já tyto stavy uchopila jako poznání sebe sama a přetavila je do zkušenosti, ze které dnes mohu čerpat. Vstala jsem jako Fénix z popela. 

A rozhodně to nevnímám jako slabost. Během těchto stavů to chce totiž obrovskou sílu a odhodlání doslova přežít. Zvlášť když se ještě před okolím tváříte, že je vše v nejlepším pořádku. To je velmi vyčerpávající. Dovolit si být zranitelná a odhodit to pomyslné brnění, které jsem používala jako ochranu před vnějším světem chtělo velkou odvahu. Začít ukazovat i část sebe samé, která není veselá a pořád usměvavá nebyl jednoduchý krok. Ale když ho člověk udělá, dostaví se úleva. Okolí ale může být překvapené a někdy si vyslechnete poznámky jako: "Jsi příliš přecitlivělá." Nebo "Moc to řešíš." To je ale jen jejich, často omezený, pohled. Každý jsme totiž jiný. Jinak citlivý a na situace reagujeme každý podle svého emočního nastavení, které vychází z našich minulých zkušeností (z dětství, rozchodu, úmrtí v rodině,...). Nic není špatně nebo dobře. Toto hodnocení je hodnocení naší mysli, která si to potřebuje nějak onálepkovat. Ve skutečnosti je to ale pouze zkušenost. Prožitek, který nemá pozitivní nebo negativní náboj. Prostě je to tak, jak to je. A je to tak v pořádku.

Co vnímám jako důležité je uvědomění, že vše má někde svou příčinu. To, že se dostaneme do těchto stavů není otázka lusknutí prstů. Nestane se to přes noc. Někde v nás se to jen hromadilo a my tomu nevěnovali pozornost. Vždy jsme to (sebe) potlačili a překryli něčím jiným. A tak se "papiňák" pomalu plnil a plnil a plnil, až vybouchl. U někoho se ten výbuch projeví třeba v podobě nemoci na fyzické úrovni, u někoho různými psychickými stavy.

Proto považuji za nezbytné naučit se vědomě pracovat se svými emocemi. Začít je pozorovat a naslouchat, co nám říkají a rozluštit, co se za nimi skrývá. Přestat potlačovat ty tzv. negativní, protože nám někdo řekl, že vztekat se, plakat nebo být smutný se nehodí. Jsou to přesně tyhle emoce, které nás mohou navést na téma, které si žádá naši pozornost. Zkrátka vše má někde svou příčinu a nic není náhoda. Náhody totiž neexistují. A já věřím, že se vším, co se v našem životě děje a co nás trápí, můžeme něco dělat.

Možná Vás zajímá, jak to mám teď.

Někdy se ještě dostanu do stavu, kdy se necítím úplně ve své kůži a vyleze na povrch nějaké téma, které mě trochu srazí. Tak si pobrečím, zanadávám a vypustím všechnu páru z papiňáku... Díky většímu nadhledu, který jsem během těch posledních let získala a díky tomu, že jsem se naučila se svými emocemi pracovat, je to už v mnohem větší lehkosti a trvá to kratší dobu. A vlastně si to už dokážu i užít, protože vím, že zase odložím něco, co mě tížilo. Budu se cítit zase o trochu lehčí, spokojenější a svobodnější. Čím víc poznávám sama sebe, tím se ta jízda životem stává příjemnější. Výkyvy mezi úseky "nahoře" a "dole" se zmenšují a začíná to vypadat jako taková klidná vyhlídková jízda, kterou si konečně užívám a těším se na vše, co další úsek přinese.

Tuto osobní zpověď ukončím slovy našeho učitele Marka Havilanda z kurzu Anatomie emocí: 

"Světlo je v tom nejtemnějším místě."